Přátelství se smrtí
Na ležení ve vaně plné vařící vody je vzrušující a zároveň uklidňující fakt, že se můžete kdykoliv utopit. V hukotu vody pulzují tlumené ozvěny mého vlastního srdce. Oči mám zavřené a tlukot srdce slyším ze stále větší dálky. Usínám. Kohoutek je puštěn na plno, hladina opovážlivě stoupá a zakrývá mi obličej. Padám. Přede mnou se otevírá cesta tvořená dvěmi řadami stromů, světlo je podzimně nazlátlé, ale pálí jako byste byli uvězněni mezi ohnivými prackami. Na konci cesty někdo stojí. Nerozeznávám, zda-li je to žena či muž, a čím víc se blížím, tím se zdá být postava zkrčenější a méně se podobající člověku.
Rozkašlu se. Chrlím z plic vdechlou vodu. Lapám po dechu jako lapá tonoucí po životě. Kašlu a nemůžu se nadechnout. Je to tady. Umírám. V hlavě se mi nepromítá můj celý život, nevidím anděla smrti ani zemřevší příbuzné. Vidím jen tmu. Černočernou tmu a stříbrné mžitky.Z posledních sil zakašlu a snažím se nadechnout.Těch pár malých kapek vody, které se změnily v jed a rozhodly se mi vzít život opustily mé unavené tělo. Do plic se vetřelo něco vzduchu. Kašel ustává a průdušinky dostávají svou dávku kyslíku. Velké a silné ruce smrti již nesvírají krk a mě se vrací zrak.
Spaní ve vaně obnáší jistá rizika. Ještě že jsem se včas probudila a přežila, asi to tak mělo být, řekli by mnozí. Já na takové bludy nevěřím. Já jen chtěla spát. Možná jsem nechtěla tak úplně umřít, ale...
... spaní ve vaně obnáší rizika...
a vždycky někdo nese oběť.